Letos, ani nevíme proč, jsme se s Agbušou rozhodly, že si složíme jen tak pro pořádek barvářské zkoušky.
Agí nikdy předtím nečuchala, tak jsme začaly pomalu v lednu 2004 vlečkou. Krev nešlo celou zimu kapat, stále ležel sníh. Stopu vůdce jsme
po asi 3 celkem marných pokusech ("když jsem tu minule měla mletý játra v ponožce, tak proč jsi mi to dneska obešla bez nich?!?") po příkladu
našeho loveckého duchovního učitele Dany vyloučily ("přece si nebudu shazovat sebevědomí, když vim, že mi po tom pes nechodí").
V předjaří pak při sebemírnějších oblevách nás bylo lze zastihnout na svažitých terénech mírně orientovaných k jihu, kde byla naděje, že trochu
dřív roztaje, jak bodáme papírky na stromy a vytváříme tak linie budoucích stop.
Agi chodila zpočátku na krvi dobře. No ale znáte ridgebacka. Vždyť to bylo zase stejný! Proč nemáme nějakou změnu? Něco děsně
legračního!
Pak už ji nenadchla ani Schneiderova čerstvě upečená sekačka ve finále, ani kuřecí skelety, Agí chodila čím dál vlažněji, až se zdálo, že to
budem muset zabalit, i když ostatní discipliny, tedy odložení, následování a vodění na řemeni, vypadaly bez problémů. Dostat se však
na 12-ti hodinovou stopu jsem si neuměla představit.
A Dana povídá "Nic. Nebudeš čuchat doma. Budeš čuchat tady u mně a na konci bude králoš."
Od té doby jsem se paušálně přestala na čuchání těšit. Přesně se mi vybavovala situace o tři roky dozadu, kdy jsem jezdila trénovat
pobarvenou stopu s mojí známou Jiřinou, majitelkou tehdy asi dvouletého labradora Orina, který sice jako labrador vypadal, dokonce to byl
ten pěkný typ s těžkou kostrou i hlavou, ale povahou byl něco úplně jiného. Byl hodně ostrý. A když se rozhodl, že někam půjde, TAK PROSTĚ
ŠEL!!!
Jiřina se na disciplinu stopa fakt nikdy netěšila. Bylo jí víc než jasné, že koeficient poměru váhy Orinovy a její není příliš vzdálen hodnotě jedna,
takže na trénincích zelenala úměrně tomu, jak se s Orim blížila k nástřelu.
Ověřování nástřelu pak probíhalo asi následovně: Dana s Jiřinou držely ve vzduchu Orina, pádlujícího zuřivě všema čtyřma nohama. Orin se
úděsně zmítal a vydával neskutečné zvuky.
Po ověření nástřelu byl vrácen zpět na zem a povel stopa snad už ani nezaslechl, protože zmizel v lese. Za ním se rozvinula zelená barvářská
šňůra, udělalo to škub a následně zmizela v lese i Jiřina, tažena na šňůře podobné barvy, jako měla v ten okamžik její tvář.
Podle zvuků linoucích se z lesa bylo lze usoudit, že Jiřka se nacházela na konci šňůry jen přechodně, neboť poměrně často jsme zaslechli její
žadonění vzhledem ke psu, aby chvíli setrval na místě, aby si mohla chytit uteklý konec šňůry, což se myslím zdařilo zřídkakdy.
Nejprve jsme se tomu všemu s Danou děsně smály, ale pak jsme začaly mít skutečné obavy o Jiřčino fyzické zdraví, neboť Jiřka se vracela
z lesa potlučená, orvaná, poškrábaná od větví, s otepí chrastí ve vlasech, kolena i lokte od bahna a mechu, s oděvem místy roztrženým a
rukama spálenýma od stopovačky. Jen tomu jsme se divily, že její zrak zůstal nepoškozen i po prolítnutí hustníku rychlostí konvergující ke
světelné.
Tehdy jsem vlastnila pouze normální ridgebacčí fenu Betynu, která stopu vyťukala decentně a na konci způsobně zhltla pamlsek, proto jsem
na Jiřku s Orinem hleděla jako zjara.
Spíš jsem si myslela, že trochu přehání.
Dnes už je však chápu. Není to však dáno tím, že bych s přibývajícími léty moudřela (nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale mně to přijde
spíš naopak). Chápu je proto, že vlastním dnes již kromě Betyny podobné "chuťové zvíře" jak říká Dana .
Nehodlám podrobně rozvádět, co v kterém věku naše Agí byla schopná předvést za lovecké kousky navzdory mému neustálému důslednému
treninku klidu před zvěří (dospěli jsme až k pořízení elektronického obojku, který byl fakt poslední záchrana mého soustavně stressovaného
žlučníku, tedy obojek dáváme Agbani na krk, ne mně na žlučník, ale žlučník nyní abych tak řekla na procházkách lesem méně kypí) . Podstatná
je představa, že snáze ovládnete kulový blesk, tornádo, lépe ubrzdíte rozjetý vlak či ukecáte jadernou reakci než naši Agbani na stopě, na
jejímž konci tuší svého milovaného králíčka.
A přitom kdo ji znáte z výstav, víte, že umí stát čtyřicet minut jak socha v kruhu a běhá na prověšené předváděčce jak hodinky. Ovšem v lese
se z ní stává právě zmíněná smršť, která bere s sebou vše, co jí stojí v cestě, tedy i mě.
Co naplat, že dnes už vážím třičtvrtě metráku a že jsem se kdysi v rámci lezeckého treninku bavila seriemi shybů se 30 kilogramy na zádech
v batohu.
Vždycky, když mě Agí vleče nekompromisně lesem a já se preventivně omotávám kolem stromů, má z toho zakladatelka stopy Dana druhé
vánoce. Já si dokonce myslím, že ty stopy vedou naschvál přes hromady ležících větví, bahnem, přes muldy, nejhustším ostružiním,
neproniknutelnou tyčovinou, abych si ty oči vypíchala, mlázím a v lepším případě vyšlápnu ve vysokém lese pozůstatek po houbařích. A Dana
jdoucí po stopě za námi se strašně směje, jak funím za Agí, chytám se za játra, která se chystají v tom okamžiku opustit můj organismus
očními důlky, jak mám vyrvanou paži z ramene, jak se vrhám po mizející v dáli stopovačce, kterou jsem musela pustit poté, co ji Ag 5 krát
omotala při ověřování kolem stromu. A konečně tomu, jak si celý následující týden vytáčím klíšťata a vybírám pinzetou z holeně ostružinové
trny.
Samotná Agbani se pak úžasně škrtí, po většinu práce na stopě má ohryzek protlačen až na páteř a po uvolnění stopovačky chrchlá v
pravidelných intervalech ještě asi hodinu.
Takže jestli přežijem 6. červen, což je termín uskutečnění barvářských zkoušek, na které jsme s Agí přihlášeny, pravděpodobně vykonám
nějaké obětování. Taky ráda pak už konečně dopřeju klid nebohému rameni, které mi dovolí v současnosti pravou ruku bez pomoci ruky levé
pouze zapažit , jiný pohyb nelze. Což když si to vyzkoušíte, není zas tak úplně praktické z pohledu běžného života.
No co, někdo se bičuje, někdo chodí bos po žhavém uhlí, jiný spí na hřebíkách - Zachariášová trenuje na barvářské zkoušky.
A tak to má bejt.
KANCŮM ZDAR!!!!!!!!