O tomto článku jsme s paní Danou Hájkovou, architektkou mých stránek, dlouho přemýšlely, zda ho zveřejnit na stránkách či nikoli. Dana byla toho názoru, že prezentovat vlastní tupost ještě i virtuálně se jí nezdá právě prozíravé. Já jsem naopak oponovala tvrzením, že mně taky vždycky potěší, když si přečtu o cizím neštěstí, že mi to pomasíruje sebevědomí a v tu ránu se cítím skoro dokonalá, a nakonec co by člověk neudělal pro svoje bližní. Tak v záchvatu altruistického cítění předkládáme článek.

Jak nám ulítnul bicykl

Na to, že v poslední době neustále ztrácíme obojky a podobné suvenýry, jsem si již zvykla. Při hrátkách 2 ks psů se ten náš lehoučký látkový rozepne hned. Někdy se vrátíme a najdem ho, někdy to vzdáme. (Tuhle jsme se vrátily malý kousek, obojek jsme našly, ale naše torpédo Agbani málem splnila podmínky získání odznaku mladého utopence poté, co se probořila skrz tenký led do nějaké celkem hluboké stojaté vody a ta se jí zavřela nad hlavou. Čert ví, jak se jí z toho podařilo dostat….)
Minulý pátek jsme ztratily pumpičku na kolo. No, stejně si už 10 let říkám, že byla na dvě věci, ono je taky div ji z těch objímek neztratit, když člověk kolo položí ať už řízeně za účelem pauzičky či se kolo položí samovolně zcela nepředvídaně v okamžiku naprosto nevhodném, to znamená sedíte-li na něm a máte právě pocit, že z proudění kolem máte dostat zánět středního ucha.
Tak jsme tedy s čubinami sáhly do prasátka a za dvě stovky zakoupily pumpičku "novou, daleko lepší". Ale momentálně s onou šupovou pumpičkou není co pumpovat, leda tak bicepsy nebo psí kýty, protože dnes jsme ztratily celý bicykl. I s kapsou, která obsahovala řečenou novou lepší pumpičku, dále papíry na auto, papíry na hlavu (tedy doklady o totožnosti auta a mě), doklady o zaplaceném povinném mručení, strašně kyselou mandarinku, půlku okousané tyčky Lion nebo jak se to jmenuje, tři dvacetikoruny, dvě desetikoruny, čtyři bůry a několik dvoukorun (vozíme pro případ totálního ztroskotání jen kovové - kvůli dešti), tužku s reklamním logem "Lahůdky Beruška, Náměstí generála Piky 7,Plzeň", balíček hygienických kapesniků, busolu, čtyři dny starou zabalenou makovku, mapu Rokycanska a Brd, deset deka frolíků, ultrazvukovou píšťalku (nevím na co, psi na ni stejně nereagují), barvářskou stopovačku, opelichané rukavice Thinsulate a roličku toaletního papíru. Mobil jsem zasunula prozíravě do flísky a foťák tentokrát nechala doma.

To bylo tak: zase pěkný den, honem kolo na střechu, moc se nezdržovat a rychle pryč ze zajetelené Plzně, plné kraválu a smogu. Už jí mám zas za tu zimu plné zuby. Ale dnes je skoro půlka března, tak za dva měsíce, tedy v polovině května, třeba i toho sněhu už bude méně a jaro SNAD někdy přijde.
A jak si to svištíme s pejsáčky po dálnici na Rokycany, zadul ze zasněžených polí silný boční vítr, podezřelý zvuk, ohlédnu se ve zlé předtuše a málem mě klepla pepka. Náš stařičký lesní bicykl, svařený s největší pravděpodobností z lešenářských trubek (lidi, co jezděj s kolem do hor, mají HORSKÉ KOLO, my jezdíme do lesa, proto vlastníme KOLO LESNÍ), opouští nádhernou parabolou střešní nosič, absolvuje v luftě ještě několik elegantních salt a vrutů, za něž by se nemusel stydět ani Valenta, a zapichuje se nostalgicky do…… no, jak se to řekne spisovně, …prostě se zapichuje řidítky do pangejtu.
Hm, taky se moh zapíchnout řidítky do úplně jiného auta a tak.
Takže vlastně při mojí blbosti klika.
To je teda malér! Po mnoho let se snažíme být seriozními účastníky silničního provozu a teď tohle!
Tak to se teda opravdu nepovedlo.
Holčičky (Ag s Bety ) mi to hned vysvětlily, jak jsem úžasně pitomá, s jakým jelitem že to musejí sdílet domácnost, že jestli to náhodou tedy nevím, tak bicykl krom toho, že se na nosič přišroubuje, tak se ještě také ZAJISTÍ ŘEMÍNKY, na což já poslední dobou kašlu a od čeho že je teda na té střeše vozím - pro parádu?
A já na to, že co mám dělat dřív, a že kdyby mě míň zlobily, například provokováním jiných psích holek na Chlumu a žraním kobylinců i daleko horších věcí, tak bych mohla neodčerpanou pozornost věnovat zajišťování bicyklu na nosiči. Ale stejně teď v zimě těma zkřehlýma rukama neustále ještě motat nějaké řemínky - na auto - s auta - na auto - s auta - 4 krát za jediný výlet ( v lepším případě ) … Budu se však muset polepšit.
Brzdím a bicykl okamžitě utíkám zachránit. Na první pohled jasná diagnoza - fraktura obou rohů.
Bicykl dopraven na ortopedii, diagnostikovány další fraktury: zadní kolo, vidlice. No těprsk! Ruptura brzdového lanka. Chudák kolo. Poleží si tady do pondělka. A nebude to pak už kdovíco.
Ale aspoň bude důvod zakoupit bicykl nový, který nebude vážit čtvrt metráku, seženou se na něj věci a každých půl roku nebudu muset při údržbě zdůvodňovat, proč ještě dosud neskončil ve sběrně.
Jenže teď budu muset několik dnů, než se kolo zotaví, venčit pěšky - no to si už fakt neumím představit, já si snad ušoupu nožičky, než ty dvě sviňuchy rezatý jakž takž unavím.
Já snad budu taky venčit autem, jako kdysi ta nafrněná důležitá madam s nápletama na hlavě, v lodičkách, co přijela vždycky v půl osmé ráno pod Chlum, vyhodila dobrmana z auta a hnala ho před tím autem několikrát kolem Chlumu až dokud jí nezapípal ve čtvrt na devět na mobilu alarm, že může skončit. Pak vrátila dobrmana do auta a odjeli spolu do práce. Ale to bylo v létě a mohla ho verbálně ovládat přes smotané okénko.
Teď v předjaří by mi smotaným okýnkem nafoukalo do auta.

Ale je fakt, že ode dneška, až uvidím na dálnici kolo na střeše auta, zřejmě neprodleně přeskočím i s automobilem svodidla a budu raději pár kilometrů pokračovat skrz les - co když si ten řidič taky jenom MYSLÍ , že mu to kolo na střeše drží……………

Jo, a kdyby se vám ten článek zdál málo psí, tak ten příští může být celý JEN O PEJSCÍCH! Napíšu, že chodíme na procházky ven, že pejsci jsou zrzaví, mají na zádech pruh, venku čůrají, běhají a hrajou si s jinými pejsky, a že jsou prostě ÚŽASNÍ! Večer papají granule s polivkou a masínkem. A pak jdou spinkat. A Agbušce se nelíbí, když jí rozhodčí na výstavě prohlíží zoubky.
Napíšu, jak jsou ridgebaci našimi miláčky, sluníčky, jak mají úžasně všestranné využití. To vás taky bude zajímat. Pak jak skvěle poslouchají a jak je péče o jejich srst minimální. Jo, a že Agbani skáče na pánečka, když přijde domů. To je taky velmi zajímavý a nevšední úkaz……..