Posledního března za krásného slunného a na poměry posledních několika nepříjemně mrazivých měsíců i teplého dne vyrážíme směr Rozvadov - Nurnberg - Wurzburg - Frankfurt am Main - Giessen - Fronhausen. Posledně jmenovaná německá vesnice je naším cílem a na pár dnů se stane i naším dočasným domovem. Žije tam pan Peter Obschernicat (Peter je povoláním veterinář) s paní Heike Will a jejich smečkou šesti rhodeských ridgebacků (plus čtyři kočky k tomu). Jedním z rhodesanů je i budoucí taťka našich štěňátek - multichampion Banjoko Ye Japha.
Kolem Frankfurtu příroda vypadá tak o tři týdny napřed než v Čechách, zřejmě zde má vliv to, že jsme blíž k moři. Možná i
nižší nadmořská výška. Zelenají se pole, taky už zde kvetou všechny dřeviny rodu třešeň. Jívy a
forsythie již odkvétají. Poté, co jsme opustily Plzeň, kde taktak sešel sníh a z luk a polí trčí jen hroudy hlíny a jaro ještě neví, jak to s ním
vlastně letos bude, je to zde pastva pro oko. Zvlášť po těch dlouhých měsících zimy se spoustou sněhu.
Příjemně naladěny pokračujeme dál Německem a asi po šesti hodinách jízdy v časně jarním podvečeru dosáhneme cíle: Fronhausen.
Peter Obschernicat je současně i majitelem nádherné Afričanky mahagonové barvy jménem Glenaholm Joly Jinx
(domácky Juba), která je Banjokovou matkou, a tudíž babičkou D- vrhu. I přes svých 8 let je Juba fakt psí sexbomba.
Ostatní čtyři ridgebacky, tedy Siepha, Diketi, Sábu a Shadie můžete vidět na webových stránkách chovatelské stanice Ye Japha
(www.yejapha.de). Všichni se pyšní tituly šampionů několika evropských zemí.
Heike s Petrem jsou však úspěšní nejen na výstavách, ale i jako chovatelé plemene rhodeský ridgeback. Za poměrně málo let odchovali mnoho
krásných zvířat. Podívejte se třeba na Banjokovy sestry Bashima a Bakimba a na Draga (polobratr Banjoka)
Na pokoji v penzionu, kde jsme s čubinami ubytovány - světle modrý koberec. Ještě že venku není bahno, to by tedy byla soda čistit osm tlapek při každém příchodu. Ale Betí barvení tedy soda je, myslím ve vztahu k tomu azurově modrému koberci. Hárací kalhotky jsme nějak zapomněly v Plzni...
Banjoko je tříletý elegantní pes sportovního typu. Na svém kontě má doposavad asi 7 krytí.
Má perfektní rámec s hlubokým hrudníkem, typickým pro potomky linie Glenaholm, výbornou horní linii, silnou kostru i osvalení, perfektní ridge,
výborné úhlení hrudních i pánevních končetin, typickou samčí hlavu s hlubokou nosní partií, tmavě červenou barvu srsti se zanedbatelným bílým
znakem na hrudi, tmavé oko, prostorný elegantní pohyb a ušlechtilou povahu. Dalo by se shrnout do jediného výrazu: prostě cool.
Krytí probíhalo vždy navečer, z fotek je vidět, že Betyna dávala Banjokovi docela zabrat, chtěla, aby dokázal, že je ten nejlepší, nejsilnější, nejrychlejší, ale zároveň nejgalantnější... Prostě že je hoden její přízně a pozornosti, a že si zaslouží se stát otcem právě jejích miminek. Ale když už konečně přestala se svojí hrou na honěnou a došlo ke svázání obou jedinců, nebylo to právě na chvíli. Dokonce poslední večer se zdálo, že snad vůbec neodjedem. Peter si neodpustil v legraci pochybovat o termínu mého odjezdu do Plzně - a já na to, že mně osobně to, že zvířata jsou svázána a dlouho zřejmě ještě budou, nevadí, že je naložím takto do auta a Peter si může Banjoka u nás vyzvednout, až se přijede podívat na štěňátka... Tak jsme si užili i legrace.
Přiblížil se náš odjezd. Kupodivu se nepřihodilo nic zvláštního, snad kromě toho, že Agi na poslední chvíli skoro ulovila
domácích mainskou mývalí kočku -jako kdyby doma neměla svoji.
Odjíždíme 4.4. 2005 v deset večer. Vidina noci strávené řízením mne nijak nenadchává. Aspoň kdybychom na německé dálnici potkali komisaře
Gerchana a Richtera, abych si je mohla prohlídnout zblízka, nejen v televizi. Mám však nejasnou tuchu, že by to setkání mohlo stát na české
kačky celkem dost peněz... Ono na autě se dá vždycky něco najít, když se chce. Kór na tom našem.
Jo, už je to tady. Asi v půl druhé ráno, někde mezi Frankfurtem a Wurzburgem nás předjíždí policejní auto a svítí stopkou.
Výborně. Nic lepšího jsme si přát v tomto okamžiku nemohly. Ale už jsem tak unavená, že je mi to skoro šuma. Musím to nějak ukecat.
Zkroušený pohledy, doklady, jazyk, kterým nevládnu (v němčině umím tak myslím dvě věty, první z nich je nepříliš rozvinutá věta "bidet šén" a
na tu druhou si teď zrovna nemůžu vzpomenout, on Peter se taky několikrát při naší vzájemné komunikaci po telefonu skoro prosoukal drátem od
telefonního přístroje od nich z Německa až k nám do Čech, když mne slyšel...) Naneštěstí jeden z policistů mluví anglicky. Je mi hloupé
předstírat, že ani tak mu nerozumím. Aha. Zadní světlo nesvítí. Prý je to "dangerous". No, to je sice pravda, ale já jsem celkem ráda, že se
nestalo nic, co by zapříčinilo, že se auto nemůže odlepit z místa (známe to z minulých článků, že?) . Např. automobil s tlumičem zaraženým do
gumy je na tom z pohledu mobility daleko hůř. Na světlo auto přeci nejede. Jede na benzín, že, a ten máme. Rovněž vyhořelý modul zapalování
je závadou aspoň z mého pohledu daleko závažnější, protože automobil bez použití tažného lana a jiného automobilu lze akorát strkat před sebou.
A my byly tak krásně rozjetý, než nás ti mamlasové zastavili. Ale vysvětlujte jim to. Anglicky.
Chtějí po mně, abych buď závadu dala do pořádku ihned , anebo že musím počkat na denní světlo a pak teprv mohu pokračovat v jízdě. Tak to
asi upadli na hlavu: na tomhle opuštěným parkovišti mezi rumunskejma tirákama já sama do rána ani omylem. To ať se teda proberou. Světlo je
tak v půl sedmý nebo v kolik. A taky zahynem zimou a hlady, vždyť pořád přes noc ještě mrzne a už máme jen jedny rybičky v tomatě a pytlík
suchejch nudlí. Pro všechny dohromady.
Za několik okamžiků skutečně ukecávám kompromis: jedno světlo jsem (rukama i nohama) přinutila k práci, druhé mi odpustili. Pokutu nechtěli.
Tomu říkám gentlemani.
Návrat do Plzně kolem 4. hodiny ranní, upadám do komatu....