Naše výlety za Kleofášem

Za Kleofášem (pes Cleo Ze Sulické tvrze) se musí až do malebného kraje v okolí Kokořína, plného pískovcových skalek, soutěsek a roubených chalup. Pro Plzeňáka - romantický výlet na celé odpoledne. Naštěstí Cleo kryje - aspoň naši Betynu - bez problémů, takže zpravidla ještě když dobíhám k vrátkům u Kahlenových, Betyna s Cleem jsou už svázáni.
Z mojí paměti ještě doposavad nevyprchal dojem z loňského krytí, kdy jsme cestu do Nedvězí s čubinami absolvovaly v podmínkách celkem strastiplných, vytvořených mrazivým únorovým počasím a špatně sjízdnými (lépe řečeno místy vůbec neošetřenými) vozovkami, pokrytými sněhem a ledem v prudkých stoupáních, serpentinách a po obou stranách místy lemovaných srázy, kdy se vám vzhledem k absenci svodidel vybaví hrůzostrašný obrázek, jak to asi dopadne, když dostanete smyk….
Kahlenovi sami vyjádřili údiv, když nás v Nedvězí poprvé spatřili živé a s celým autem.
Jenže to bylo v zimě. Teď v červenci by zvládnutí trajektorie Plzeň - Nedvězí měla být brnkačka.
Tedy, abych to upřesnila, brnkačka to byla. Na nervy.
Jedenáctého července jsme vyrazily (já, Bety i Agí) směr Dubá, cestou v Praze v Anhaltovce navštívily "štěňátko" z vrhu B - Babáče (Babaco Fontanesia), no právě po Cleovi, a spokojeně míříme na Mělník. Kolem silnice se všude táhnou pole nádherných slunečnic, které září v slunečních paprscích jako tisíce malých sluncí.
Za obcí Tupadly svíčková se šesti knedlikama v motelu Svatý Kryštof, píšu do Nedvězí, že jsme tam za půl hodinky, cestou k autu ještě sleduji úpravu venkovního posezení v blízkosti motelu, něco takového by bylo fajn na chatě, startuji, kroutím očima nad nemotorností řidiče, který se neumí vymotat z parkoviště a prásknu do koní (pod kapotou). Ale koně jsou nějací mouchy vemte si mě, automobil sebou dokonce začíná škubat jako v posledním tažení.
A kruci.
Jata zlou předtuchou pouze silou vůle tlačím náš chlupatý psí automobil ještě aspoň kousek, už nejede ani na čtyřku, řadím trojku, dvojku……….panebože na mostě nee!!!
Uff. Podařilo se opustit starý kamenný mostek, ale dál už ani decimetr. Naše státem chráněná památka definitivně umírá pár metrů za mostem, půl metru od plné čáry, v celkem málo přehledné zatáčce na úzké silničce, vinoucí se údolím nějaké bezejmenné říčky, a spojující Mělník a Českou Lípu.
No co, aspoň poprvé použiju výstražný trojúhelník, co mi před lety věnoval choť, protože mu zřejmě nebyl do jeho vznešeného automobilu dost honosný, sakra jak se to rozundavá, to mě dřív měl poslat na nějaký školení, kde učej lidi stavět výstražný trojúhelníky, aby to furt nepadalo, krutí brko.
Možná, že je trochu zničenej, jak jsem v zimě mnohokrát nastupovala do auta kufrem, když mi zamrzly dveře .

Jednou, ale to už je pár let, jsem takhle začátkem prosince při náhlém prudkém a nečekaném poklesu teploty jela na chatu honem nainstalovat zimní kryty na své exotické keříky, kufr jsem odemkla, nastoupila jím, zabouchla za sebou, cestou na sedadlo řidiče mi 8 krát spadla huňatá zimní čepice až na nos, následkem čehož jsem si utvořila bouli na čele o zpětné zrcátko a prošlápla onen zmíněný výstražný trojuhelník. Nerozmrzly dveře u řidiče během jízdy, jak jsem mylně předpokládala. Nerozmrzly ani žádné z dalších dveří. Ani omylem. Optimisticky jsem jízdu prodloužila, do kopce, po sluníčku a tak, nakonec jsem takhle jezdila celé odpoledne, naštěstí mi nedošel v černých lesích benzín (mobil klasicky doma v nabíječce a choť na služební cestě v Praze). A dveře prostě nepovolily. Zato se mi začalo ukrutně chtít na WC. Kolem 15. hodiny mě nenapadlo nic lepšího, než odněkud z Plas jet zpátky do Plzně, honem než skončí pracovní doba v autoservisu, kam jsem tehdy s automobilem jezdila. Jenže autoservis se nachází v areálu jakési bývalé fabriky, tedy za závorou, ovládanou Hlustvisihákem. Vy mladší, co nevíte, co je Hlustvisihák, si z toho nic nedělejte: to je takovej strašně důležitej vrátnej. A Hlustvisihák mě do areálu té bývalé fabriky nechtěl pustit, že musím vystoupit z auta a jít si k němu vypsat propustku. Teprv pak že mě tam pustí. V dávných dobách svého mladšího věku jsem sice navštěvovala po dva roky kurs pantomimy, dokonce jsem v plzeňském Divadle pod lampou účinkovala v jakémsi pantomimickém představení, nicméně v těchto stísněných a omezených podmínkách jsem skutečně nebyla s to pantomimicky zcela precizně vysvětlit Hlustvisihákovi, že mě nemůže příliš zdržovat, neboť již dobré 2 hodiny svádím boj se svěrači - kdo bude silnější, zda já nebo svěrače.
Asi po 20 minutách extempore s Hlustvisihákem mi nějaký kolemjdoucí pán soucitně podle občanky přiložené na přední sklo nechal vypsat tu propustku a vsunul mi ji za stěrač (ten kupodivu nezamrzl). Závora se zvedla, já slavnostně vjela, ale protože byla hrozná zima, na kterou nikdo nebyl připraven, tak všichni zaměstnanci toho servisu byli zalezlí v dílnách a tam měli pro změnu stažené kovové rolety, aby jim tam nenafunělo, takže na dvoře bylo liduprázdno. Nezbylo mi než na tom dvoře začít troubit: nejprve nesměle, za chvíli už pak na plné pecky. Postupně začali vylézat ti mechanici z dílen, kdože jim to tam dělá kravál, a když viděli, jak jsem v tom autě zavřená jak v akváriu, začali se chlámat, že se pro změnu skoro počurali oni. Takže se smáli a smáli, avšak do mého vyprošťování se moc neměli. A vůbec jim nevadilo, že se tam už svíjím a zelenám….
Jo, tak to jsem odbočila, proč mám nakřáplý ten výstražný trojúhelník.

Takže stojím na tom mostku v obci Chudolazy-Medonosy, automobil bliká výstražnými blinkry, já pobíhám kolem s telefonem, auto evidentně nejede, ani když mu domlouvám, a ti chytrolíni, co jezděj okolo (a není jich málo) na mě neustále troubí! No jo, copak za to můžu?! Místo aby se starali, jestli něco nepotřebuju, akorát troubí. Ale úplně všichni, mamlasové! No vcucněte se někam do bažin už….
Tak to NEVYPADÁ na výlet na celé odpoledne.
Nic naplat. Musím zmizet aspoň z tohohle k stání krajně nevhodného místa. Pak budu řešit ostatní.
Zkouším nesměle mávat na kolemjdoucí vozidla s vidinou, zda by mě někdo neodtáhl aspoň pryč zprostředka vozovky.
No to ne! Neustále troubí! Všichni! Už asi 150 řidičů si na mě zatroubilo. A ještě ke všemu na mě shlížejí s výrazem: Hele, šlapka s výstražným trojúhelníkem - to tu ještě nebylo!
Je mi z toho nanic. Konečně jeden starší pán s pražskou espézetkou přibržďuje a zajíždí ke krajnici. Během namotávání tažného lana k patřičným částem našich vozidel si stěžuju na zálibu Pražáků cestujících z víkednu v troubení na uhynulá auta a bezradné řidičky. A ten pán na to: "Víte, madam, voni ani tak netroubili na vás, voni se tu zdravěj."
"?????????"
"No, vidíte támhle tu sochu na tom kamenným mostku? No tak to je socha sv. Kryštofa, ochránce všech motoristů. Tak voni teda trouběj na tu sochu."
A já na to, že to je teda fakt paradoxní, protože mě ten svatej Kryšot, nebo jak mu říkají, moc nepomoh. Ale asi to nebyla pravda, protože když se daly dohromady záležitosti kolem krytí (s pomocí manželů Kahlenových) a záležitosti kolem auta (s pomocí ABA silniční služby za tučný peníz) a jela jsem zpátky skrze ty zatáčky v Chudolazech-Medonosech, tak tam byla opravdu ošklivá bouračka, hned kousek od toho kamenného mostku, moc krve, tak jsme asi přece jen ten den nějaké to štístko měly, že ta krev nebyla naše, a že nás tam nahoře ještě zatím nechtěli.
Jen pro úplnost dodám, že v den, kdy jsme měly jet překrýt, aby toho nebylo málo, tak auto přestalo i brzdit (to auta dělaj, když praskne brzdové potrubí), a když jsme po opravě závady stanuly opět ve svahu před zahradou Kahlenových v Nedvězí, povídá paní Kahlenová lehkým konverzačním tónem "Nechtěla jsem se vás dotknout, paní Zachariášová, ale domnívám se, že vám někam odjíždí váš automobil i s Agbani…"
Jo, ani ručka už není to, co dřív.
Těším se napřesrok na krytí u Frankfurtu. Včas dám vědět, to bude teprv bombový článek! To se nasmějete!