To jsme se taky jednou s našimi psími holčičkami rozhodly, že pánečkovi - sportovci na zahradě dokážeme, že jeho narážky na
bravurnost naší jízdy bicyklmo nejsou na místě, zkrátka že treninková úroveň smečky je vysoká a zamýšlely jsme předvést brilantní zdolání
křivolaké a místy krkolomné cestičky, vedoucí mezi překloněnými lodyhami orlíčků, větvičkami pustorylů a listy denivek od chaty směrem k vratům.
No jak to asi mohlo dopadnout?
Pesany křepčí kolem mě, s radostí, že se jede na kolo, běží sice těsně za kolem, no ale předpokládám, že nejsou pitomé a navíc po těch
stovkách kilometrů na sněhu a náledí v zimě, místy s oběma na vodítku - pche!
Ovšem po pár metrech musím prudce brzdit, sakra, kterej mameluk na tu cestu nandal ty kameny (no samozřejmě já - včera, když jsem je jako
již nepotřebné vyndala ze záhonu) - brzdím, ale ne tak pejsci, ženoucí se těsně za mnou, takže dalších pár metrů již pokračuju po té části
organismu, na kterou si zpravidla ráno kreslím obličej. Ryju několik centimetrů hlubokou brázdu v naší kypré humozní zemině s vysokým
obsahem grafitu, nohy mám samozřejmě jako obvykle v podobných situacích stále navlečené v klipsnách, a smetávám přitom s povrchu
zemského pivoňky, konvalinky, bohyšky, keřík zákuly....
Ještě že vřesoviště je na místě daleko méně frekventovaném. A co teprv záhon s mladými roubovanci! Ach jo.
Radši už nezkoumám, jak páneček vyhodnotil náš kousek. Ale určitě jsme si zase šplhly.